Úklid v sobě

Takovýhle chlupáč na nás kouká v okně!

Jak se blížil konec roku, cítila jsem silnou potřebu uklidit si kolem sebe i v sobě. To není ani tak o čistých oknech, jako spíš o věcech, které už nechci mít ve svém životě a přetahovat je do nového roku. Velké krabice plné starých krámů, papírů a já-nevím-k-čemu-to-bylo věcí, které jsme si před 2 lety nastěhovali do nově zrekonstruovaného bytu v pošetilém přesvědčení, že je budeme postupně třídit, třeba každý týden jednu bednu.

Hm, tak takhle to u nás evidentně nefunguje. Když už se do toho ale konečně pustíme, nezůstane kámen na kameni! Takže jsme před Vánoci odvezli asi 10 ohromných tašek oblečení do Armády spásy, kamarád Pepa si od nás odvezl nepoužívaný nábytek do svého nového bytu, tašku plnou Elle odnesu do kadeřnictví, taška Muscle&Fitness už je ve fitku...

Ve většině krabic bylo oblečení, jedna taška byla třeba plná ponožek – vůbec nechápu, jak to, že mi nechyběly?! Pak také změť nejrůznějších věcí, které nazýváme „směs“. Ty nechce nikdo třídit. Některé krabice jsou ovšem zcela speciální a fungují tak trochu jako Pandořina skříňka. Ne že by tam bylo ukryto přímo zlo a utrpení, ale jejich obsah, na který jsem už dávno zapomněla, mi vehnal slzy do očí. Třeba ta s mou pracovní minulostí.

V bankovnictví jsem pracovala docela dlouho a tzv. jsem tam udělala kariéru. Přijali mne tehdy v GE na místo osobního bankéře (zní to dobře, ale prakticky to znamenalo holku za přepážkou, která dělá úplně všechno, dokonce jsme ještě i typovaly do počítačů papírové příkazy klientů) a pokladní (to mi ještě i dnes nahání hrůzu, neumím takové ty kupecké počty, takže jsem každý den na pokladně trnula, jestli večer vyjdu nebo ne). Během 8 měsíců jsem se stala vedoucí obchodního místa, čti ředitelkou pobočky, a po nějakém čase i oblastní vedoucí, takže pak jsem těch poboček řídila rovnou pět.

Džííčko byla moje velká láska. S troškou nadsázky jsme často říkali, že my, co tam pracujeme, bychom si měli to GE nechat vytetovat na čelo. Myslím, že není moc lidí, kteří mohou opravdu říci, že milují firmu, pro kterou pracují, ale já měla to štěstí, že jsem byla součástí něčeho úžasného. Byli jsme skvělá parta nadšených lidí, kteří měli možnost tvořit – produkty, procesy, systémy. GE tehdy vedli kluci, kteří mě pro život naučili věci, které používám dodnes. Celý vzdělávací proces byl neuvěřitelný. A Pandořina skříňka byla plná právě materiálů ze školení, vtipných zápisů z porad, hodnocení a zpětných vazeb (tam se to vážně dělalo a já mám dodnes potřebu zpětnou vazbu dávat i tam, kde to nikdo nechce). Pak tam byly mé výsledky v assessment centrech, které jsem vyhrála (to už bylo „laso“ do další banky, mimochodem taky totální srdcovky – HVB) a školící materiály odsud, certifikáty ze zkoušek...

Seděla jsem nad tím a brečela jak malá holka. Nějak mi přišlo hrozně líto, že už to nemám. Vzpomínala jsem na kolegy a všechny ty zážitky, na klienty, se kterými se dodnes máme rádi. Bylo mi líto, že ačkoli jsem byla tak „strašně chytrá“, zapomněla jsem už tolik věcí, vědomostí, že se teď nic nového vlastně pořádně neučím, že jsem ustrnula v takovém tom spokojeném „dospělém“ módu, ve kterém žije tolik lidí, když vyjdou ze školy.

A tak jsem si začala sepisovat věci, které bych se chtěla (na)učit v příštím roce. Koneckonců byl zrovna Silvestr se svým bilancováním a novoročními předsevzetími, takže doba je k tomu jako stvořená!

Jestli vás zajímá, jaké biče jsem si na sebe upletla pro rok 2018 v tom rozhorleném rozpoložení nad Pandořinou skříňkou, počkejte si na další článek na blogu, už ho tvořím. A když mi napíšete do komentů, jak se koukáte na úklid své minulosti vy, budu moc ráda! Máte také své Pandořiny skříňky? A nakouknete do nich občas?

P.S. Když prý Pandora otevřela skříňku, všechny ty bědy, svízele a nemoci, které v ní byly zavřené, se rozletěly do světa. Pandora víko skříňky rychle zavřela, ale to už v ní na samém dně zůstala jedině naděje. Já jsem naštěstí tu naději na „lepší příští“ na dně své krabice našla...