Všemi smysly

Na měření InBody se mi tentokrát fakt silně nechtělo. Už delší dobu jsem pozorovala rozšiřující se pas, vystouplé bříško, silnější nohy i ruce a plnou podprsenku. Tohle nebudou svaly, Danuško! Ale milý naléhal, že se měříme vždy spolu a že nás už objednal, tak jsem šla – vlastně hlavně proto, abych viděla rozsah škod nejen na těle, ale i na papíru. Několik posledních týdnů jsem byla v takové nějaké schizofrenní tréninkové pasti, do které se dostane asi každý osobní trenér, když se začne věnovat více svým klientům než sobě: vaši klienti vypadají stále lépe a lépe, vymýšlíte jim nové cviky, aby je to bavilo, těší se na každý trénink s vámi, slavíte společné úspěchy... zatímco vy vypadáte hůře a hůře, plíživě tloustnete, vaše vlastní tréninky trpí monotónností a občas se přistihnete, že se vám vlastně ani moc nechce cvičit. Za poslední měsíc jsem odvodila 80 tréninků s klienty a asi 16 tréninků s mým milým, to už je docela nářez. Výsledky měření pro mne byl...

Čemu? Všemu, tedy každé změně, kterou ve svém životě uděláte, ať už se týká pohybu, stravovacích návyků, životního směru... My lidé jsme tvorové netrpěliví. Už když jsem byla malá, pamatuju si, jak vždy, když jsem po něčem toužila, chtěla jsem to dostat teď. Hned. Okamžitě. Naši se mě snažili vychovávat a přesvědčit, že čím déle po tom budu toužit, tím více si to pak užiju, až to dostanu, ale ačkoli to zní rozumně, u mne to nefungovalo. Když mě nechali moc dlouho čekat, tak nějak jsem se přestala těšit a v okamžiku, kdy mi to konečně slavnostně předali a očekávali jásot a nadšení, já už to jen bez většího zájmu vzala na vědomí. Trpělivosti jsem se učila dlouho a pracně, a dodnes bych ji neoznačila za svou nejsilnější stránku. Asi poprvé jsem byla cílevědomá, pilná a trpělivá, když jsem se někdy ve 23 letech rozhodla, že chci pracovat v recepci CKM Juniorhotelu Krakonoš v Mariánských Lázních, a tam samozřejmě vyžadovali znalost jazyků. Za totáče jsme se ve škole ...

Takovýhle chlupáč na nás kouká v okně! Jak se blížil konec roku, cítila jsem silnou potřebu uklidit si kolem sebe i v sobě. To není ani tak o čistých oknech, jako spíš o věcech, které už nechci mít ve svém životě a přetahovat je do nového roku. Velké krabice plné starých krámů, papírů a já-nevím-k-čemu-to-bylo věcí, které jsme si před 2 lety nastěhovali do nově zrekonstruovaného bytu v pošetilém přesvědčení, že je budeme postupně třídit, třeba každý týden jednu bednu. Hm, tak takhle to u nás evidentně nefunguje. Když už se do toho ale konečně pustíme, nezůstane kámen na kameni! Takže jsme před Vánoci odvezli asi 10 ohromných tašek oblečení do Armády spásy, kamarád Pepa si od nás odvezl nepoužívaný nábytek do svého nového bytu, tašku plnou Elle odnesu do kadeřnictví, taška Muscle&Fitness už je ve fitku... Ve většině krabic bylo oblečení, jedna taška byla třeba plná ponožek – vůbec nechápu, jak to, že mi nechyběly?! Pak také změť nejrůznějších věcí, které nazýváme „s...