Jak zpomalit stárnutí?

Dnešní povídání začíná oblíbeným sloganem mého milovaného, který používá při tréninku běhu u svých svěřenců: Když chceš zrychlit, zpomal! Ačkoli to může znít jako oxymóron, je to velká pravda, kterou si ovšem - ke své škodě - často nechceme připustit. V životě - na rozdíl od běhu - nám to asi nepomůže zrychlit, i když... když se soustředíme, jde nám koneckonců vše od ruky rychleji. Rozhodně si ale budeme svůj život i se vším, co nám přináší, mnohem více užívat.

POMALU, ZPOMAL, POMALÝ - to jsou slova, která fungují na činorodého a aktivního člověka, navíc Blížence, jako červený hadr na býka. Rychle myslím, rychle mluvím, rychle chodím, rychle jezdím v autě, prostě žiju - tedy spíše žila jsem - rychle. A jakékoli zpomalení mi vždycky přišlo jako děsné zdržování a lezlo mi na nervy. Tak. A jak jsem z tohoto "rychlého" módu přešla do toho pomalejšího života?

Tak předně, nebylo to ze dne na den, a pomohla mi k tomu totální osobní krize v mých 51 letech. Najednou jsem po vyhoření spadla z ředitelského postu na pracák, opustil mě můj milý, do toho těžká nemoc v rodině, umřel mi pes... zůstala jsem sama a nikdo mě nechtěl. Ani do práce, ani do života... Do té doby jsem žila "na plné pecky", spousta povinností, diář mi přetékal úkoly do všech stran - a najednou jsem byla celý den sama se sebou a svými (neradostnými) myšlenkami.

Musím říct, že nejtěžší na zpracování krize je vždy smíření se sám se sebou. Připustit si, že jsem dělal chyby, odpustit si je, a naučit se s tím žít. Naučit se žít s tím, že jsem lidem kolem sebe - byť nevědomky a s pocitem, že dělám dobře - ubližoval, omluvit se jim a doufat, že odpustí i oni mně. A to vše v situaci, že nemám žádné záchytné body - zaměstnání, peníze, postavení, rodinné zázemí, lásku...

Pamatuji si, že jsem kromě každodenního pláče chodila na dlouhé procházky do přírody a tam jsem nechala své myšlenky volně bloudit, nemyslela na nic konkrétního, jen vnímala pevnou půdu pod nohama, sílu stromů, o které jsem se opírala, vůni trávy, vody, pozorovala jsem, jak na rybníku plavou divoké kachny... a že jsem s tím vším hovořila a připadala si jako Jiřík z té pohádky, co si uždíbne z hada pro krále a najednou rozumí řeči zvířat. Tam jsem konečně, po mnoho a mnoha letech, opravdu ZPOMALILA. I když vlastně jen proto, že jsem musela... Prostě jsem jen dýchala a vnímala. Přírodu, ostatní živé tvory, sebe. Jak jsem byla najednou tak otevřená, udělala jsem si kurz reiki, každý den jsem meditovala a dělala si dlouhé, očistné exkurze sama do sebe, do svého nitra. Učila jsem se sama o sebe starat, nakupovat jen pro sebe, vařit si jen pro sebe, BÝT jen sama se sebou. Učila jsem se být sama sobě tou nejlepší kamarádkou, přijímat se taková, jaká jsem, bez pozlátek, bez masek. Cítila jsem velmi jasně, že od teď už nechci hrát žádné hry, že budu říkat jen to, co si opravu myslím, a dělat jen to, co opravdu chci. 

Tahle dobrodružná a trnitá cesta do sebe trvala několik nejtěžších měsíců mého života, a už natrvalo rozdělila mé bytí na tomto světě na dvě poloviny. Zbytek už je historie. Napřed se mi podařilo neskutečným způsobem získat zase práci, byť za zlomek peněz, za které jsem pracovala dříve, ale už jsem si zase vydělávala vlastní peníze a získávala pomalu zpět sebeúctu a sebedůvěru. Během celé té krize, ačkoli jsme byli formálně "rozejití", jsme se také stále setkávali s mým milým, a z počátečního oboustranného ublížení, pocitu křivdy, vzteku a nenávisti jsme se při společné práci zase postupně sbližovali, vyříkávali si, co jsme si měli říct už dávno, a láska začala zase vítězit... až jsme se k sobě vrátili, já se mezitím rozvedla a my se mohli konečně vzít. Tenhle happyend jak z amerického filmu byl ale vykoupený slzami, neskutečnou bolestí a krví, a možná i proto si ho tak moc vážím/e.

Další zpomalení pak přišlo s tím, jak jsme začali přesouvat náš život z Prahy, kde Miloš do té doby bydlel, a dlouho jsme tam drželi pronajatý malý byt kvůli práci, k nám na západ, pořídili si postupně 3 psy, začali se oba věnovat svému podnikání.  Já už opustila i to poslední zaměstnání, byla načas zaměstnaná v naší vlastní firmě, v 58 letech si udělala trenérskou licenci a začala být konečně "na stará kolena" na vlastní noze.

Už dávno si nemyslím, že musím tančit na všech svatbách, že mi někde něco uteče, že musím stihnout ještě to a taky tohle. Vždycky jsem si uměla najít spoustu malých radostí, ale po všech těch věcech, kterými jsem prošla, si jich ještě mnohem víc vážím a užívám si je. Když se vám podaří zpomalit, budete paradoxně žít a prožívat mnohem více a intenzivněji, než když žijete "na plné pecky", protože na to prostě budete mít více času. Tak jednoduché to je. Budete mnohem všímavější, chápavější, nejen směrem k ostatním, ale také - a hlavně - k sobě. Budete více naslouchat vlastnímu tělu, jeho přáním, bolístkám, ale i vlastní duši. Budete LASKAVĚJŠÍ...

To vše se odrazí na vašem zevnějšku, protože jak uvnitř, tak navenek - a obráceně. Budete dobře jíst, budete chodit do přírody, budete se hýbat, protože víte, že to vašemu tělu i duši dělá dobře. Omládnete. Budete cítit více klidu a lásky, protože nakonec stejně zjistíte, že LÁSKA je nade vším...

Dejte mi vědět, jestli umíte zpomalit sami, nebo vás také, jako mne, zpomalila až nějaká životní krize, těším se na vaše zkušenosti!