Bella figura není jen hezká postava

K dnešnímu článku mě inspirovala kouzelná knížka Bella figura, kterou jsem zrovna dočetla. Celou dobu jsem přemýšlela na tím, jestli jsem ji náhodou nenapsala já, anebo jestli autorka není minimálně mým alter egem.

Knížka mimochodem není prvoplánově o hezké figuře, i když i k té se tam nakonec dopracuje/me. Bella figura je mnohem širší koncepce a znamená udělat každý aspekt života tak krásným, jak jen může být. Knihu v každém případě doporučuji, je napsaná inteligentně, elegantně a vtipně. Já jsem si při jejím čtení ovšem uvědomila jednu důležitou věc.

Pracovala jsem, podobně jako autorka, 11 let v korporátním světě, finančním, mužském a tvrdém. Z manažerských pozic se neodchází lehce, resp. většinou odcházíte na štítě, ne se štítem. I já, zrovna tak jako ona, dostala po totálním burn out odstupné a najednou jsem byla bez práce. Tohle by byl dlouhý a fakt dost neveselý příběh, protože v té době se mi rozpadlo úplně všechno, než jsem jak bájný Fénix vstala z popela a znovu roztáhla křídla.

Jenže já si  teď při tom čtení uvědomila, jak mi v tom tvrdém korporátním světě ztvrdly rysy v obličeji i povaha. Jak až teď, po několika letech mimo, jsem postupně zjemnila vzhled i chování: nechala jsem si narůst dlouhé vlasy, které jsem si přestala barvit na černo a naopak zesvětluji a zesvětluji, jinak se maluji, začala jsem nosit sukně a šaty, začala jsem vařit a péct, starám se o rodinu a dům, a najednou to pro mne není povinnost, činí mi to radost. Přestala jsem se ženami soupeřit, začala jsem je brát jako sestry a pocítila touhu jim pomáhat, předávat své vlastní poznatky a zkušenosti...

Skoro by se slušelo říci, že jsem konečně dospěla, ale já jsem bohužel přesvědčená o tom, že mnohé z toho by se nestalo, kdybych byla stále ještě denně konfrontována s finančními plány, muži i ženami, kteří se nepokrytě cpou do mého manažerského křesla a služebního auta, kdybych stále musela kontrolovat a vyhazovat své lidi, když by neplnili vysoká očekávání, když bych stále musela bojovat o svou pozici, svůj vysoký plat, svůj perfektní život... Ano, byla to moje volba a v té době se mi to líbilo, nakonec málo kdo z toho dokáže dobrovolně vystoupit. Dnes vydělávám zlomek toho, co jsem měla dříve, ale: vypadám podstatně lépe, cítím se svobodnější, uvolněnější, živější, klidnější, vyrovnanější, spokojenější, šťastnější...

Aby bylo jasno: rozhodně nikoho nenabádám, aby se vykašlal na své prosperující zaměstnání s nadprůměrným platem ve prospěch měkkých rysů v obličeji, ale řekněme si na rovinu, že tento vysoce kompetitivní způsob života nepřináší konkrétně nám, ženám, kromě toho vysokého platu nic dobrého. Ženy jsou totiž od přírody kooperativní, chtějí spolupracovat, a tento způsob neustálé soutěže a poměřování sil je, ač si to chceme či nechceme přiznat, vlastní spíše mužům. Ne že bychom to neuměly – já např. vyhrála nad všemi přítomnými testosteronem nadupanými chlapy celodenní assessment centrum v obou případech, kdy jsem se ho zúčastnila, a pak jsem mnoho mužů řídila. Ale bylo to takové Pyrrhovo vítězství, protože z fyzického ani psychického hlediska to pro nás prostě není to pravé ořechové.

Chtěla bych jen, abychom si uměli užívat života všemi smysly, jak o tom píše autorka tak pěkně v té knize, která se mnou natolik rezonovala, že mi při čtení až tekly slzy, jak moc se mě její slova dotýkala. A k tomu prostě musíme trošku zpomalit, abychom mohli zachytit prchavou krásu okamžiku, vůni kvetoucího stromu nebo tlejícího listí, vychutnali si domácí, s láskou vařená jídla, usmáli se na prodavačku a pohladili sousedova psa. Já osobně jsem to sice uměla vždycky, ale teď si to mnohem víc uvědomuji a vážím si toho. A vám všem přeji totéž!