Přeskočit na hlavní obsah

K pravidelnému cvičení a hubnutí pevnou vůli nepotřebujete!

Včera jsem četla odvážnou a revoluční myšlenku, o kterou se s vámi musím podělit. Naprosto s ní totiž souhlasím a mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Všichni si myslí, že to, co mě bezmála každý den přivádí do posilovny nebo na běžeckou trasu, co mě chrání před nezřízeným pleněním ledničky nebo odmítáním různých mňamek, je moje pevná vůle. Tak já vám teď řeknu své největší tajemství: já žádnou pevnou vůli NEMÁM!

Ta revoluční myšlenka byla v tom smyslu, že při pravidelném cvičení/pokusu o zhubnutí je pevná vůle spíše vaší překážkou, než pomocníkem. Ne to, že ji nemáte, ale to, že si myslíte, že bez ní to nejde. Mnoho lidí, kteří se chtějí pokusit o změnu životního stylu, o zhubnutí či cvičení, se totiž pevnou vůlí ohánějí jako jakousi o/výmluvou – nemám pevnou vůli, k tomu nutně potřebuji pevnou vůli, závidím ti tvou pevnou vůli, ty máš pevnou vůli, ale tu já nemám... a proto se mnohdy do práce ani pořádně nepustí. Nemají přece tu pevnou vůli, takže je to předem odsouzené k neúspěchu, selhání. Nebo ne...?


To, co je zárukou vašeho úspěchu, je ale mnohem jednodušší. Potřebujete snad pevnou vůli k tomu, abyste se ráno oblékli? Vyčistili si zuby? Zavřeli za sebou dveře, když odcházíte do práce? To, co denně děláte, se stalo vaším zvykem, součástí vaší denní rutiny, nemusíte nad tím přemýšlet a mnohdy si už ani neuvědomujete, že to děláte. A přesně tak je to se zdravým výběrem potravin, vařením, tréninkem, celý vaším životním stylem. Jakmile se to stane zvykem, není vůbec nutné zkoušet vaši pevnou vůli, protože věci se už dějí jaksi automaticky.

Ano, určitě to chvíli trvá, a dokonce jsem v jakési moudré knize četla, že bohužel déle než těch často proklamovaných 21 dní. A ano, v tom prvním měsíci bude určitě nutno vydržet a možná do procesu i trochu té vůle zapojit. Ale garantuji vám, že když se do svého cíle a cesty k němu zamilujete, budete doslova hořet nadšením a pevná vůle se ke slovu vlastně ani nedostane! Alespoň tak to bylo u mne v těch třech měsících přípravy v soutěži Do formy. Tak moc jsem chtěla vyhrát a mít krásné tělo, že jsem se opravdu každé ráno nemusela rozmýšlet, jestli se mi chce nebo nechce jít na trénink, jestli se mi chce nebo nechce vážit potraviny, chystat si zdravá a výživná jídla, zapisovat vše, co jsem snědla, do kalorických tabulek, hlídat si makra...  prostě jsem to dělala. Není to o „chci – nechci“, ale o „udělala – neudělala“. A když neudělala, nebudou výsledky, které chci. Takže udělala.

Tím největším tajemstvím je totiž podle mne:

1. ROZHODNUTÍ A PŘIJMUTÍ ZÁVAZKU. Mnohdy tomu předchází velké nasr..., ehm, naštvání – a to je dobře. Viděla jsem se na fotce z dovolené. Potkala jsem štíhlou spolužačku. Nemůžu se narvat do svých oblíbených džín. Praskl mi zip na těch krásných šatech. Musím brát léky na tlak/cholesterol/nervy/spaní...
A dost. Chci být zdravá/štíhlá/krásná/veselá... a udělám pro to všechno, co bude potřeba. Tak přísahám!

2. KONZISTENCE. Podle Wiki je konzistentní (přeneseně) důsledný – takový, který v důsledcích svých činů nebo slov nepopírá sám sebe, který je věrný svým (počátečním) postojům, který s nimi není v rozporu. Tahle definice se mi moc líbí. Začněte pro sebe něco dobrého dělat, ať už co se týká stravy, cvičení, nebo úpravy svého životního stylu, a pak v tom prostě jenom pokračujte. Nic víc, nic míň. Jen pokračujte. Neřešte to jako omezení, a neřešte občasné výpadky. Nikdo nejsme dokonalý a taky by to byla nuda. Když budete jakoukoli činnost dělat dostatečně dlouho, jste odsouzeni k úspěchu.

Tak jednoduché to je, že by byla  škoda to nezkusit. Přeju hodně štěstí a tu pevnou vůli si schovejte na něco jiného!




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podivuhodný příběh jednoho zásnubního prstýnku

Stojím s lívancem v ruce před kuchyňským oknem a sleduju, jak venku tiše a klidně sněží. Padají takové ty velké vločky jako ve filmu a na zemi už z nich leží docela slušný bílý koberec. Z očí mi právě tak tiše a klidně padají slzy a smáčejí mi snídani. Právě jsem dočetla příběh jak z amerického filmu a jsem dojatá. Je to příběh svatebních šatů, které si podruhé zahrály svou hlavní roli na svatbě vnučky původní nevěsty, po 47 letech. Připomnělo mi to maminku a její zásnubní prstýnek. Tuhle jsme s Kristýnou našly krabičku se starými šperky a vytáhly jsme na světlo boží i tenhle prsten s bílým kamínkem. Pamatovala jsem si ještě, jak ho máma nosila, ale vzpomínka musela být už dost stará, protože prstýnek byl prasklý, doslova prošoupaný nošením, a mámě ke stáří hodně natékaly prsty, měla artrózu. Říkala jsem si, že by se určitě dal opravit, ale neměla jsem ponětí, jak to udělat, aby vypadal tak, že bych ho chtěla nosit. Naši se brali v roce 1947, bylo po válce, peněz málo a oni už če

O motivaci a kde ji vlastně pořád beru?

Často dostávám otázku, kde stále beru motivaci k pohybu, práci na sobě, tomu, jak jím a jak se o sebe starám. Dlouho jsem nedokázala odpovědět dokonce ani sama sobě, až... až jsem si přečetla zajímavý rozhovor s jedním trenérem ve fitku, který hovořil o motivaci svých klientů. Tím nejdůležitějším, co jsem si z toho vzala, bylo rozdělení lidí na ty s vnitřní motivací, takovým tím motorem, který je věčně pohání, a ty, kteří tento motor nemají (nebo ho ještě neobjevili), a jsou tedy závislí na motivaci zvenčí. A jak asi všichni víme, motivace zvenčí příliš nefunguje, přesněji, funguje jen omezeně a na krátký čas. V jednom krásném popisu mé osobnosti se píše, že neumím věci dělat napůl, že do všeho vkládám svou duši, což je recept na velikost. Dá se na to koukat různě – moje maminka mi např. vyčítala, že když se pro něco nadchnu, jdu si za tím i přes mrtvoly, a v jakémsi osobnostním testu manažerů mi vyšlo, že mám naprosto nadprůměrnou úroveň schopnosti, kterou tam nazývali „r

A ten zadek je přírodní?

Včera to byl právě měsíc, co jsem se po hlavě vrhla do úplně nové etapy svého života. To, o čem jsem 30 let jenom povídala a tak nějak potají snila, jsem konečně zhmotnila: jsem osobní trenér fitness a mám své vlastní klientky. Čtyři týdny krásné práce s úžasnými ženami, které s důvěrou svěřily svá těla do mých rukou. Uběhlo to tak rychle, že jsem se musela trošku zastavit a zkusit si zrekapitulovat, co všechno jsem během toho měsíce zjistila. 1.     Moc mě to baví!!! Po dlouhé době mám zase pocit, že to všechno dává smysl, že můžu někomu předávat své vědomosti a zkušenosti, že můžu pomáhat... 2.     Je to docela fyzicky namáhavá práce! Zdvojnásobil se mi počet nachozených kroků, protože do fitka chodím většinou 2x denně (ráno a odpoledne) a mám to podle toho, jak moc jdu pozdě, na 15 – 18 minut. Další kroky nachodím během tréninků s klientkami, jak běháme mezi jednotlivými stanovišti. Pak také předvádím jednotlivé cviky a pomáhám se zátěží, když už nemůžou, a někdy si dám bři