Jste mnohem silnější, než si myslíte!

Rozdíl mezi nimi je cca 30 let

Když se dneska dívám na fotky ze svých mladých let, vidím krásné dívčí a pak ženské tělo s těmi správnými křivkami, útlým pasem, pěkným zadkem a ňadry, a hezkýma nohama. Tehdy jsem viděla z toho všeho tak akorát útlý pas, jinak nohy jsem považovala za tlusté, zadek moc velký a ňadra moc malá.

Všechno je to úhel pohledu, ale je pravda, že dneska si svého těla vážím daleko více. Projevuje se to ve všem – od péče, přes jídlo až po naslouchání jeho požadavkům. Je to dáno nejen tím, že dnes má každý, kdo chce a hledá, spoustu možností získat informace o zdravém životním stylu, zdravé výživě a cvičení, ale také tím, že ho už daleko více znám. Nikdy bych ho ale tak nepoznala, kdybych ho nepřetáhla mimo jeho komfortní zónu. Kdybych se nezačala opravdu hýbat.

Naše tělo je stvořeno k pohybu. Všechno v něm – od kostry, svalů, šlach, srdce, plic... až k imunitnímu systému je navrženo a provedeno tak, aby nás podporovalo při běžném i náročnějším pohybu. Naopak vůbec není uzpůsobeno k lenošení, celodennímu sezení na židli, křesle či v autě, a přesto právě tohle s ním děláme nejčastěji. Následky všichni známe: permanentní bolesti v bedrech, krční páteři, povolené atrofované svaly, vypouklá bříška, špatné držení těla, všechny možné i nemožné zdravotní i psychické problémy.

Jako dítě jsem příliš sportovní typ nebyla. Naši o mne měli strach, protože jsem z jejich pohledu byla nešikovná, jenže já byla nešikovná, protože mě k ničemu nepustili! A tak jsem se například jezdit na kole naučila až asi v 11, plavat ve 13, lyžovat prakticky nikdy (protože se u toho padá). Na běžkách jsem to začala zkoušet až jako dospělá. Moc ráda jsem vždycky tancovala, ale na diskotéce, klasické tance tančit neumím. Míčové hry mi nikdy nešly (a nejdou). Tak jak se to stalo, že jsem se stala vítězkou soutěže Do formy a jsem nyní inspirací pro stovky, možná tisíce žen i mužů v mém věku, ale i mnohem mladších?

Když mi bylo asi 27, chodily jsme s kamarádkou cvičit do staré klasické tělocvičny s odřenými žíněnkami, bradly, kruhy, koženými kozami a švédskými bednami. Cvičitelkou byla (z mého tehdejšího pohledu) čiperná stařena (z mého dnešního pohledu pravděpodobně soukmenovkyně), která s námi a dalšími mnohem staršími ženami prováděla cosi jako cvičení v Sokolu. Ne že by nás to nějak výrazně uspokojovalo, ale byla tam sranda (no bodejť, s našimi schopnostmi) a ono toho za totáče zase tolik nebylo. Jednoho dne přišla kamarádka s tím, že zajedeme do blízkého městečka do „trošku jiné“ tělocvičny na kruhový trénink.

Ve skoro stejné potem a prachem páchnoucí staré tělocvičně bylo několik stanovišť, mladá cvičitelka tam měla magnetofon, ze kterého se linula hudba. Vždy po nějakém čase se ozvalo písknutí a my se měly přemístit na další stanoviště. Na každém stanovišti někdo byl a něco cvičil. Zpočátku mi to přišlo chaotické, ale brzy jsem tomu přišla na kloub a na chuť, a jakmile mi to začalo jít, začalo mě to také bavit.

Tělocvična měla na jedné straně dřevěnou příčku s – jak jsem později zjistila – dírami po sucích, kterými se na nás pozorně dívali kluci z vedlejší amatérsky zařízené posilovny. My o tom neměly ani ponětí až do doby, co k nám na trénink zavítala delegace - několik kluků, kteří se rozhlédli, ukázali na několik holek a prohlásili: Ty, ty, ty a ty, už delší dobu vás sledujeme a pro vás už to tady k ničemu není. Navrhujeme, abyste chodily cvičit s námi do posilovny a dělaly s námi KULTURISTIKU (!). Málem mi upadla brada, protože jsem byla mezi vyvolenými.

Měla jsem z toho obavy, a to hned z několika důvodů.

Tak za prvé: bude to těžké. (Bylo.)

Za druhé: budu moc svalnatá. (Jsem svalnatá.)

Za třetí: nezvládnu to. (Zvládla jsem to.)

Za čtvrté: kluci jsou drsňáci. (Jsou, ale se zlatým srdcem.)

Za páté: zničím si z toho záda. (Naopak, jsem jedna z mála lidí, které znám, kdo nemá se zády problém.)

A tak jsem to zkusila. Když jsem začínala, nezvedla jsem skoro ani tyčku od nakládaček (nakládací činka), a nemyslím tím olympijskou osu, která sama o sobě váží 20 kg. Kluci mi starostlivě bandážovali tenoučká zápěstí (ta mi zůstala, ale už dávno zvedám bez bandáží) a hlídali mě, aby mi něco nespadlo na hlavu, na prsa nebo na nohu. Pomaloučku jsem sílila a získávala jistotu. Pro pořádek ještě musím říct, že v maličké podomácku zařízené posilovně trénovaly dvě skupiny – siloví trojbojaři a „estéti“, tedy klasičtí kulturisté. Ti první tvrdili o těch druhých, že mají svaly jen na ozdobu, ale síla nikde, a ti druzí o těch prvních, že jsou to jen silné žoky sádla. Všichni byli skvělí a všichni mi pomáhali. Rada: ženský, nebojte se chodit do posiloven, kde trénují chlapi! Jasně, všichni se rádi podívají, zvláště, je-li na co, ale valná většina cvičících mužů má ráda cvičící ženy a přetrhnou se, požádáte-li je o pomoc.

Protože mě trénovali překvapivě spíš kluci ze silového trojboje, hecovali mě hlavně do různých silových kousků, takže na závěr jsem už trénovala bench press (tlak na lavici) běžně se 40 kg, a při jednom pokusu jsem zvedla váhu, rovnající se té mé (60 kg). Dřepy jsem dělala s 50 kg, tlaky nohama i s mnohem těžšími vahami. Kdo by očekával, že po takovýchto tvrdých trénincích budu těžká, neforemná a budu vypadat jako chlap, byl by opravdu daleko od pravdy. Pravda byla taková, že jsem byla štíhlá, měla jsem „buchty“ na břiše, kulatý pevný zadek, trup do „V“ a při zatnutí viditelné svaly na rukou, na nohou i zádech.

Pak zase přišla delegace – vedení sportovního klubu, pod kterým jsme trénovali, a chtěli na mě, abych za klub závodila. A přišel první problém. Nechtělo se mi do diety! Do teď jsem jedla, jak se hezky říká, jako prokopnutá a neuměla jsem si představit, že bych se měla jakkoli trápit. Už jsem si začínala vybírat hudbu na sestavu, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Z přípravy na soutěž samozřejmě sešlo, i když jsem trénovala (byť s upravenými váhami a s vyloučením potenciálně nebezpečných cviků) až do 7. měsíce, kdy mi konečně začalo růst bříško ven. Do té doby mi rostlo hlavně dovnitř vzhledem k ocelově pevné břišní stěně, kterou se mi podařilo za 2 roky cvičení vypracovat. Vypadalo to sice skvěle, pořád jsem byla štíhlá a bez břicha, ale dítě zevnitř tlačilo na různé orgány, které se tam s ním praly o místo, a pocitově to nebylo nic moc.

V těhotenství jsem přibrala všeho všudy asi 8 kg, takže do formy jsem se vracela rychle. Hned po šestinedělí jsem byla zpátky v posilovně a velmi brzy jsem vypadala zase dobře. Pak šel čas a já si držela plus minus hodně podobnou váhu. To, že jsem získala v posilovně sílu – a teď nemyslím jen fyzickou, ale jejím prostřednictvím i psychickou – mi dopomohlo k dalším fyzickým aktivitám.

Tak například jsem začala běhat, což by mě do té doby tedy opravdu ani nenapadlo! Nebyly to žádné velké výkony, atlet už ze mne asi nikdy nebude, ale ranní jogging před snídaní nebo večerní po rušném dni je věc, která by se vám mohla líbit.

Také jsem si koupila (tehdy novinku) horské kolo. S partou z práce jsme vyráželi na pravidelné výjezdy a s jedním sportovním kamarádem jsme podnikali i delší výlety do přírody. Na kole jsem pochopila, že svaly a síla v posilovně se automaticky nerovná výkonu ve všech ostatních disciplínách. Vůbec mi to nešlo a mé vytrénované nohy pálily a odmítaly mě dovézt do místa určení. Byla jsem strašně zklamaná. Jak to? Každý, i sebemenší, kopeček nahoru mě děsil už předem, kopce směrem dolů jsem se zase bála, aby se mi to moc nerozjelo. No, radost to tedy moc nebyla ani pro mne, ani pro ty, co jeli se mnou. Když jsem se naučila řadit tak, abych nejela stále na stejný převodový stupeň, trošku se mi ulevilo, ale kopce nahoru jsem musela opravdu natrénovat. Jednoho dne jsem se prostě naštvala a řekla jsem si, že už mě nebaví vybírat trasu podle toho, jestli a kolik je na ní kopců. Tak pojď, hajzle! Vyzvala jsem kopec na souboj. Zatnula jsem zuby a šlapala trpělivě tak dlouho, dokud jsem nebyla nahoře. Ani to nebylo tak těžké, jak jsem čekala! Ta radost se nedá popsat, ta se musí zažít. Od té doby jsem brala každý kopec jako výzvu ke změření sil a nakonec jsem našla v kopcích až jakési zvrhlé potěšení a vysloveně jsem je vyhledávala.

Objevila jsem aerobik. Protože taneční formy na mne byly koordinačně příliš složité, nikdy jsem příliš nezvládala dělat něco nohama a přitom dělat něco úplně odlišného rukama, začala jsem „šlapat zelí“ na step aerobiku. Bavilo mě to, choreografie nic moc a pěkně jsem si vytvarovala zadek. Ale to, co mě bavilo nejvíc a současně vytvarovalo zadek přímo luxusně, byl ricochet (menší bráška squashe), který zrovna v té době přišel do Čech. Bylo mi asi 37 a do rychlé hry s raketou jsem se po prvních nepříliš slavných pokusech úplně zbláznila. Můj sportovní kamarád se mnou musel mít velkou trpělivost, než jsme si poprvé opravdu zahráli, ale vyplatilo se to. Naneštěstí jsem si vyrobila tenisový loket, a tak jsem se zase pokorně vrátila do posilovny, i když už do jiné, mnohem modernější.

Nejlepší tělo jsem měla před soutěží Do formy paradoxně až někdy kolem 40, kdy už na to spousta žen bohužel rezignuje. Cvičil se mnou tehdy jako trenér mladý chlapec, kterému nikdo příliš nedůvěřoval, protože neměl žádné zkušenosti. Jenže my si nějak zázračně dobře sedli a on mi udělal trénink, který měl na mé tělo neuvěřitelný vliv.

Nikdy po porodu Kris už jsem do posilovny nechodila víckrát než 3x týdně, a většinou jsem to zvládala dokonce jen 2x. Je ale pravda, že ten rok přišel můj tehdejší muž o práci a služební vůz, takže zabral náš rodinný, kterým jsem do té doby jezdila já, a já tak musela chodit do práce i jinam pěšky. Protože jsem byla zvyklá jíst doma, kam jsem si vždycky dojela o polední pauze, začala jsem tím, že jsem si koupila hezké světle šedé semišové sportovní boty Nike.

Každý den jsem zahajovala lehkým výběhem s mou krásnou dobrmankou Iris, sprchou a snídaní. Pak jsem se oblékla do seriózního kostýmku (pracovala jsem na manažerské pozici v bance), na nohy vzala své Nike a mazala do práce, jen se za mnou prášilo. V práci přehodila tenisky za lodičky, abych celou tuto proceduru zopakovala v opačném gardu v poledne (domů na oběd) a pak ještě jednou při cestě domů odpoledne. Přestože mi cesta trvala jen asi 10 minut (a myslím, že jsem to uměla i rychleji), to, že jsem takhle kroužila čtyřikrát denně pět dní v týdnu, a tempo bylo asi takové, jako bych doháněla autobus, na který jdu pozdě, mi pomohlo „jen tak mezi řečí“ shodit tolik tuku, že jsem si mohla pořídit téměř nový šatník.

Rada: nepodceňujte „malé“ úpravy denního režimu, „krátká“ cvičení – při dostatečném počtu opakování  - povedou k velkým změnám, a téměř určitě dříve, než byste to čekali!

K těmto velmi sportovním cestám do práce jsem přidala ještě 2 – 3 tréninky v posilovně, které začínaly vždy zahřívacími 10 minutami na stacionárním kole, pak následovalo asi 40 minut posilování, při kterém jsme využívali strojů, volných činek, ale i vlastní váhy těla a expandérů, a končila jsem opět na kole – 20 minut volné jízdy jako forma vyklusání a uvolnění namáhaných svalů. Nedělali jsme žádné zvláštní zázračné cviky, ale je pravda, že tempo celého tréninku bylo relativně vysoké, přestávky krátké, jestli vůbec, a ještě jsem v průběhu tréninku běhala do schodů či si zvyšovala tepovou frekvenci na některém z aerobních strojů, takže intenzita byla značná.

Změny byly tak velké a rychlé, že lidé, kteří chodili do posilovny ve stejných časech jako my, nevěřícně kroutili hlavami, ale z dnešního pohledu vidím, že to byla spíše než cokoli jiného hlavně ta nepřekonatelná kombinace bryskních  „procházek“ několikrát denně s šikovně poskládanými a intenzivními tréninky v posilovně. Stravu jsem v té době totiž ještě vůbec nemusela řešit!

Období mezi 40 a 50 bylo poznamenáno hlavně mým náročným zaměstnáním v bance, kdy jsem přicházela domů pravidelně večer a příliš energie na další aktivity mi už nezbývalo. Zachraňovaly to již zmiňované ranní výběhy se psem a pak vždy část roku v posilovně, když už jsem se zdravě naštvala, že tělo nevypadá tak, jak jsem zvyklá. Trošku jsem přibrala, ale přes léto se mi vždy podařilo nadbytečná 2 – 3 kila zase shodit, takže to nebylo nijak dramatické.

Když nad tím tak přemýšlím, pohybuji se celý svůj dospělý život v rozmezí cca 60 – 65 kg, s malými odchylkami nahoru a dolů. V každém případě vypadám a cítím se lépe, když váha osciluje kolem 60, ale o váze to není. Když jsem před pár lety výrazně zhubla tím, že jsem v hluboké depresi opravdu nemohla jíst, měla jsem sice jen 58 kg, ale šlo to samozřejmě ze svalů, takže když jsem pak zase konečně jíst začala, přibrala jsem asi 5 kg, ale bohužel tuku. Můžete vážit klidně 80 kg, když se s nimi budete cítit dobře, sexy, silná a schopná.

V rámci soutěže Do formy 2015 jsem zjistila, že osobně se nejlépe cítím, když mám cca 60 – 62 kg a kolem 20% tuku. Svaly jsou viditelné, ale nejsou vyrýsované, vypadám sportovně, ale stále žensky, mám prsa i zadek. Každá z vás to může mít samozřejmě úplně jinak, a je na vás, abyste zjistily, jak!