Přeskočit na hlavní obsah

Žít život všemi smysly



Za svůj život jsem už přečetla stohy knih o jídle, zdraví, cvičení, o tom, jak nestárnout, jak být pořád krásná a fit. Sleduji blogy, instagram, facebook, absolvuji hromadu kurzů, neustále hledám inspiraci... a přitom jsem měla pořád pocit, že vím málo, že potřebuji další kurz, další knihu, dalšího rádce, průvodce, abych už konečně všechno věděla, všechno uměla, protože to přece ještě neumím perfektně.

Nakonec jsem přišla na to, že nejlepší je prostě vykašlat se na perfekcionismus a žít svůj vlastní život, ne život někoho jiného, tak, jak nejlépe to umím zrovna teď, v tomto okamžiku. A chci o tom svém životě psát, na co se dívám, co poslouchám, k čemu čichám, čeho a jak se dotýkám (a co se dotýká mne) a jak mi chutná. Protože já opravdu žiji svůj život všemi smysly!

Kdo jsem?

Jmenuji se Dana a miluji život. Odmala jsem senzitivní, což se projevuje mnoha příjemnými (a několika nepříjemnými) způsoby. Je mi už docela dost let, ale připadám si pořád hrozně mladá (ježiš, to zní děsně!). A taky jsem takový Radovan, z toho Večerníčku. Kdybych parafrázovala jednu známou Páralovu knihu, tak mám skoro každý den radost už od rána, a poznávací znamení je úsměv od ucha k uchu.

Miluji:

Svého muže a celou svou velkou rodinu i s našimi třemi chrty.

Lidi. Ve všech se snažím vždy vidět to dobré a oni mi to dobrým oplácejí.

Přírodu. Neumím si představit ani den bez toho, že bych šla ven, a je jedno, jaké je zrovna počasí, v každém je možno najít něco krásného.

Vůně. A tím zdaleka nemyslím jen parfémy, i když je zbožňuji! Miluji vůni čerstvě namleté dobré kávy, vůni zrovna pokosené trávy, kytek, moře, borovic, vykoupaného miminka, skořice, vanilky, kadidla, vůni doma uvařeného jídla, dřeva, ohýnku, vlny, našich psů, miluji vůni kůže a kůže mého muže...

Jídlo. Opravdové, domácí, poctivé. Ráda ho vařím, peču, ochutnávám i jím.

Pohyb. Nejsem žádný velký sportovec, ale hýbat se potřebuji každý den, byť by to měla být jen procházka se psy nebo na poštu. Také pravidelně cvičím v posilovně, chodím na pilates a začala jsem se učit balet.

Cestování a cizí jazyky. Zajímavé je, že když mluvím německy, vyjadřuji a cítím se jinak, než když mluvím anglicky, a jinak než česky. Ne nadarmo se říká, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Na mne to tedy sedí!

Nové věci. Jsem Blíženec tělem i duší, a ti se pro objevování a prozkoumávání nových věcí (a lidí) snad přímo narodili!

Knížky a časopisy. Miluji to, jak vypadají, jak voní, jak jim šustí stránky při otáčení. Miluji čtení, ten pocit, když se úplně propadnu do příběhu a nevidím – neslyším, a musím to prostě dočíst, i kdybych měla číst až do rána...

Letadla a létání. Dodneška mě fascinuje okamžik vzletu a emoce jsou tak silné, že pravidelně dojetím slzím. Taky jsem vždycky chtěla být letuškou. Někdy dokonce létám bez křídel i ve snu!

Sex. Bez komentářeJ.

Sebe. Bez toho to nejde.

Paříž, Francii a vše francouzské. A makronky od Pierre Hermé! 

Život!!!







Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podivuhodný příběh jednoho zásnubního prstýnku

Stojím s lívancem v ruce před kuchyňským oknem a sleduju, jak venku tiše a klidně sněží. Padají takové ty velké vločky jako ve filmu a na zemi už z nich leží docela slušný bílý koberec. Z očí mi právě tak tiše a klidně padají slzy a smáčejí mi snídani. Právě jsem dočetla příběh jak z amerického filmu a jsem dojatá. Je to příběh svatebních šatů, které si podruhé zahrály svou hlavní roli na svatbě vnučky původní nevěsty, po 47 letech. Připomnělo mi to maminku a její zásnubní prstýnek. Tuhle jsme s Kristýnou našly krabičku se starými šperky a vytáhly jsme na světlo boží i tenhle prsten s bílým kamínkem. Pamatovala jsem si ještě, jak ho máma nosila, ale vzpomínka musela být už dost stará, protože prstýnek byl prasklý, doslova prošoupaný nošením, a mámě ke stáří hodně natékaly prsty, měla artrózu. Říkala jsem si, že by se určitě dal opravit, ale neměla jsem ponětí, jak to udělat, aby vypadal tak, že bych ho chtěla nosit. Naši se brali v roce 1947, bylo po válce, peněz málo a oni už če

O motivaci a kde ji vlastně pořád beru?

Často dostávám otázku, kde stále beru motivaci k pohybu, práci na sobě, tomu, jak jím a jak se o sebe starám. Dlouho jsem nedokázala odpovědět dokonce ani sama sobě, až... až jsem si přečetla zajímavý rozhovor s jedním trenérem ve fitku, který hovořil o motivaci svých klientů. Tím nejdůležitějším, co jsem si z toho vzala, bylo rozdělení lidí na ty s vnitřní motivací, takovým tím motorem, který je věčně pohání, a ty, kteří tento motor nemají (nebo ho ještě neobjevili), a jsou tedy závislí na motivaci zvenčí. A jak asi všichni víme, motivace zvenčí příliš nefunguje, přesněji, funguje jen omezeně a na krátký čas. V jednom krásném popisu mé osobnosti se píše, že neumím věci dělat napůl, že do všeho vkládám svou duši, což je recept na velikost. Dá se na to koukat různě – moje maminka mi např. vyčítala, že když se pro něco nadchnu, jdu si za tím i přes mrtvoly, a v jakémsi osobnostním testu manažerů mi vyšlo, že mám naprosto nadprůměrnou úroveň schopnosti, kterou tam nazývali „r

A ten zadek je přírodní?

Včera to byl právě měsíc, co jsem se po hlavě vrhla do úplně nové etapy svého života. To, o čem jsem 30 let jenom povídala a tak nějak potají snila, jsem konečně zhmotnila: jsem osobní trenér fitness a mám své vlastní klientky. Čtyři týdny krásné práce s úžasnými ženami, které s důvěrou svěřily svá těla do mých rukou. Uběhlo to tak rychle, že jsem se musela trošku zastavit a zkusit si zrekapitulovat, co všechno jsem během toho měsíce zjistila. 1.     Moc mě to baví!!! Po dlouhé době mám zase pocit, že to všechno dává smysl, že můžu někomu předávat své vědomosti a zkušenosti, že můžu pomáhat... 2.     Je to docela fyzicky namáhavá práce! Zdvojnásobil se mi počet nachozených kroků, protože do fitka chodím většinou 2x denně (ráno a odpoledne) a mám to podle toho, jak moc jdu pozdě, na 15 – 18 minut. Další kroky nachodím během tréninků s klientkami, jak běháme mezi jednotlivými stanovišti. Pak také předvádím jednotlivé cviky a pomáhám se zátěží, když už nemůžou, a někdy si dám bři