K dnešnímu článku mě inspirovala kouzelná knížka Bella
figura, kterou jsem zrovna dočetla. Celou dobu jsem přemýšlela na tím, jestli
jsem ji náhodou nenapsala já, anebo jestli autorka není minimálně mým alter
egem.
Knížka mimochodem není prvoplánově o hezké figuře, i když i
k té se tam nakonec dopracuje/me. Bella figura je mnohem širší koncepce a
znamená udělat každý aspekt života tak krásným, jak jen může být. Knihu
v každém případě doporučuji, je napsaná inteligentně, elegantně a vtipně.
Já jsem si při jejím čtení ovšem uvědomila jednu důležitou věc.
Pracovala jsem, podobně jako autorka, 11 let
v korporátním světě, finančním, mužském a tvrdém. Z manažerských pozic se
neodchází lehce, resp. většinou odcházíte na štítě, ne se štítem. I já, zrovna
tak jako ona, dostala po totálním burn out odstupné a najednou jsem byla bez
práce. Tohle by byl dlouhý a fakt dost neveselý příběh, protože v té době
se mi rozpadlo úplně všechno, než jsem jak bájný Fénix vstala z popela a
znovu roztáhla křídla.
Jenže já si teď při tom
čtení uvědomila, jak mi v tom tvrdém korporátním světě ztvrdly rysy
v obličeji i povaha. Jak až teď, po několika letech mimo, jsem postupně
zjemnila vzhled i chování: nechala jsem si narůst dlouhé vlasy, které jsem si
přestala barvit na černo a naopak zesvětluji a zesvětluji, jinak se maluji,
začala jsem nosit sukně a šaty, začala jsem vařit a péct, starám se o rodinu a
dům, a najednou to pro mne není povinnost, činí mi to radost. Přestala jsem se
ženami soupeřit, začala jsem je brát jako sestry a pocítila touhu jim pomáhat,
předávat své vlastní poznatky a zkušenosti...
Skoro by se slušelo říci, že jsem konečně dospěla, ale já
jsem bohužel přesvědčená o tom, že mnohé z toho by se nestalo, kdybych
byla stále ještě denně konfrontována s finančními plány, muži i ženami,
kteří se nepokrytě cpou do mého manažerského křesla a služebního auta, kdybych
stále musela kontrolovat a vyhazovat své lidi, když by neplnili vysoká
očekávání, když bych stále musela bojovat o svou pozici, svůj vysoký plat, svůj
perfektní život... Ano, byla to moje volba a v té době se mi to líbilo, nakonec
málo kdo z toho dokáže dobrovolně vystoupit. Dnes vydělávám zlomek toho,
co jsem měla dříve, ale: vypadám podstatně lépe, cítím se svobodnější,
uvolněnější, živější, klidnější, vyrovnanější, spokojenější, šťastnější...
Aby bylo jasno: rozhodně nikoho nenabádám, aby se vykašlal
na své prosperující zaměstnání s nadprůměrným platem ve prospěch měkkých
rysů v obličeji, ale řekněme si na rovinu, že tento vysoce kompetitivní
způsob života nepřináší konkrétně nám, ženám, kromě toho vysokého platu nic
dobrého. Ženy jsou totiž od přírody kooperativní, chtějí spolupracovat, a tento
způsob neustálé soutěže a poměřování sil je, ač si to chceme či nechceme
přiznat, vlastní spíše mužům. Ne že bychom to neuměly – já např. vyhrála nad
všemi přítomnými testosteronem nadupanými chlapy celodenní assessment centrum
v obou případech, kdy jsem se ho zúčastnila, a pak jsem mnoho mužů řídila.
Ale bylo to takové Pyrrhovo vítězství, protože z fyzického ani psychického
hlediska to pro nás prostě není to pravé ořechové.
Chtěla bych jen, abychom si uměli užívat života všemi
smysly, jak o tom píše autorka tak pěkně v té knize, která se mnou natolik
rezonovala, že mi při čtení až tekly slzy, jak moc se mě její slova dotýkala. A
k tomu prostě musíme trošku zpomalit, abychom mohli zachytit prchavou
krásu okamžiku, vůni kvetoucího stromu nebo tlejícího listí, vychutnali si
domácí, s láskou vařená jídla, usmáli se na prodavačku a pohladili
sousedova psa. Já osobně jsem to sice uměla vždycky, ale teď si to mnohem víc
uvědomuji a vážím si toho. A vám všem přeji totéž!
Moc krásně a pravdivě napsaný článek. Zpomalit a vychutnávat. Jste velmi inspirativní, děkuji za články i fotky na instagramu. Krásný den Nikol
OdpovědětVymazatNikol, moc děkuji a také přeji krásný den!
OdpovědětVymazat