Podivuhodný příběh jednoho zásnubního prstýnku

Stojím s lívancem v ruce před kuchyňským oknem a sleduju, jak venku tiše a klidně sněží. Padají takové ty velké vločky jako ve filmu a na zemi už z nich leží docela slušný bílý koberec. Z očí mi právě tak tiše a klidně padají slzy a smáčejí mi snídani. Právě jsem dočetla příběh jak z amerického filmu a jsem dojatá. Je to příběh svatebních šatů, které si podruhé zahrály svou hlavní roli na svatbě vnučky původní nevěsty, po 47 letech.

Připomnělo mi to maminku a její zásnubní prstýnek. Tuhle jsme s Kristýnou našly krabičku se starými šperky a vytáhly jsme na světlo boží i tenhle prsten s bílým kamínkem. Pamatovala jsem si ještě, jak ho máma nosila, ale vzpomínka musela být už dost stará, protože prstýnek byl prasklý, doslova prošoupaný nošením, a mámě ke stáří hodně natékaly prsty, měla artrózu. Říkala jsem si, že by se určitě dal opravit, ale neměla jsem ponětí, jak to udělat, aby vypadal tak, že bych ho chtěla nosit.

Naši se brali v roce 1947, bylo po válce, peněz málo a oni už čekali bráchu. Prstýnek je proto doslova slepený ze všech kousků zlata, co doma našli – kousek červeného, kousek žlutého a dokonce i malý kousek bílého na korunce! Nedovedu si představit mou velmi střídmou a elegantní maminku, že by byla z takhle slátaného prstýnku nadšená, ale byl zásnubní a tátu milovala...

Já zásnubní prstýnek nedostala, ani v prvním, ani v druhém manželství. V prvním jsme dokonce neměli prstýnky ani na svatbě, prostě je nestihli udělat, a z prvního do druhého manželství jsem díky dlouhému rozvodu přeskočila tak rychle, že jsme to zas nějak nestihli udělat my. Samozřejmě jsem po něm odjakživa toužila, asi jako každá holka, a tak jsem si sama už před pár lety koupila krásný prsten z bílého zlata s docela velkým diamantem. Já vím, není to ono, ale říkala jsem si, že jestliže je diamant nejlepším přítelem ženy, měla bych mít alespoň jednoho.

Podruhé jsem se vdávala v roce 2012 a snubní prstýnky nám dělal náš společný kamarád Vašek. Byly z titanu a já na tom svém měla 3 malé zirkony. Letos jsme s Milošem slavili deset let seznámení a pětileté výročí svatby, a já plánovala obnovení manželského slibu na kouzelném místě, které se jmenuje 3 kříže, kde nás před 5 lety oddal náš další kamarád Petr, farář.

Každý den večer, než jdu spát, si sundám prstýnky z ruky a dám je do malé krabičky, kterou mám speciálně na ně v koupelně. Je jeden z krásných dnů letošního léta a my potřebujeme ještě s Kristýnou něco udělat na počítači. Bereme si obě notebooky k nám do jídelny k velkému stolu a já si, protože je mi horko a tlačí mě, sundám prstýnky a odložím je vedle svého notebooku na stůl s tím, že si je tady zítra ráno zase vezmu, až budu vstávat. Nikdo z nás to neumí vysvětlit, ale ráno tam ty prstýnky prostě nejsou. Tečka.

Hledali jsme všude. Na místech, kde by mohly být, na místech, kde nikdy nebyly, dokonce i na místech, kde by být ani nemohly, nic... Podezírali jsme psy, zvláště pak naši malou, která se nejmenuje Aranka náhodou, prohledali jsme jí pelíšky a všechna místa, kam si nakradené věci schovává, nic. Prošla jsem si to odpoledne a večer minutu po minutě, nic. Prstýnky – snubní i ten s diamantem – jsou prostě fuč.

Vymyslela jsem tedy vysloveně ženské řešení – nechám si udělat repliku snubního prstenu, ale když už jsem to se svým milovaným vydržela těch pět let, měl by být ze zlata (tedy ten prsten, milý už zlatý samozřejmě je!) a zirkonky bychom mohli nechat vyměnit za úplně malilinký briliantíky. To je přece dobrý nápad, ne? No a když už budu u zlatníka, mohla bych s ním hned dohodnout úpravu toho zásnubního po mamince!

Jak řekli, tak udělali. Výsledek mě překvapil, nadchl a dojal. Snubní prstýnek z bílého zlata se třemi brilianty je jemný, jednoduchý, elegantní a dokonale ztělesňuje můj vkus, a zásnubní prsten mé maminky, překrásně opravený a porhodiovaný do bíla, se přesně po 70 (!) letech zatřpytil na mé ruce společně s tím snubním při příležitosti obnovení našeho manželského slibu. Minulost si doslova podala ruku s přítomností, a maminka s tátou tak mohli být přímo hmatatelně se mnou, i když už se na mne dívají oba z nebe...

Někdy se podaří něčemu starému vdechnout nový život, který je možná jiný, než byl ten předešlý, ale o nic méně zajímavý. A ten pocit, že mám na ruce autentický prstýnek, který táta navlékl mamince před 70 lety na prst, je k nezaplacení! (Na ostatní věci je tady MasterCard).

P.S. myslela jsem si, že když budu mít prstýnky nové, záhadně se objeví ty staré. Ale nic. Že by je ta Aruše vážně sežrala??? Pak by ovšem šlápnutí do hov..a mohlo přinést opravdu štěstí!

Máte také něco, co propojuje přítomnost s minulostí? Napište mi o tom do komentářů, budu se moc těšit!