Přeskočit na hlavní obsah

Nejsem žádný sportovec!

Musím dnes uvést na pravou míru představu mnohých z vás, že jsem bůhvíjaký sportovec. Mým snem od dětství bylo, abych tak VYPADALA, a to se, jak koukám,  podařilo!

Už někdy v 11 jsem děsně obdivovala spolužáka Mirka G., který pravidelně jezdil na kole s raketou přes rameno na tenisové kurty, nebo jeho ségru Sylvu, která chodila do místní tělocvičné jednoty na gymnastiku. Pak kluky, co chodili hrát fotbal a hokej, a nakonec holky, které cvičily aerobik. Nejvíc se mi na tom všem ale líbily ty rekvizity: bílé tričko, šortky a raketa na tenis, dresy na gymnastiku, pletené návleky na nohy a barevné elastické oblečení na aerobik (no jó, no, osmdesátky, devadesátky...). Sportovní tašky. Culíky. Potítka. Ručníky. Tenisky. TAKHLE jsem chtěla vypadat. SPORTOVNĚ.

Jako opravdového sportovce si představuju třeba svého Miloše: od mala atletika, tréninky, závody, je schopen neskutečných výkonů a má skvělou kondici. Naproti tomu já: od mala nešikovná, fuj-sport-já-čtu, známky z tělocviku „tak abychom ti nekazili vysvědčení, když budeš mít ty samý jedničky“, při výběru na vybíjenou vždy mezi posledními, to samé na dráze při běhání.

Ptáte se, kdy se to změnilo? Nezměnilo, přátelé! Pořád jsem nešikovná, stále vlastně nic neumím – na kole nic moc, na lyžích vůbec, plavu slušně, ale jen prsa, neumím hrát žádné míčové ani pálkové hry, golf, běhat... Jediné, co mi jde, je to posilování, ale ani tam to nejedu na výkon. Mým cílem není vyhrávat závody a lámat rekordy. Mým cílem je zatraceně dobře vypadat i svlečená, vyrobit si nějaké ty endorfiny, být zdravá a šťastná. Jo – a taky vypadat sportovně! (hi hi)

Tohle všechno píšu hlavně pro ty, které (jsou to totiž převážně ženy) si myslí, že k tomu, aby začaly s nějakým pravidelným pohybem, nutně potřebují být nějak extra zdatné a sportovní. Jak na svém vlastním příkladu ukazuju, nepotřebují. Například posilovat může úplně každá, a v jakémkoli věku (ano, i v 60, 70, 80...), a takový kardio trénink bude vypadat trochu jinak v provedení ženy s atletickou průpravou v mládí, a jinak v provedení dámy v letech, s 10 (a více) kily navíc a sedavým zaměstnáním. Ale jste-li víceméně zdravé a omezuje vás jen tahle vaše představa, můžete se hýbat, jak vám bude libo, a věřte – nevěřte, po překonání počátečního nepohodlí, obav a předsudků se vám to bude dokonce i líbit!

Mám ještě jednu zprávu – a nechám na vás, jestli je dobrá nebo špatná. Když chcete zhubnout, to nejdůležitější k tomu NENÍ KARDIO. Tak a teď se běžte podívat do kardio zóny vašeho nejbližšího fitka, co tam uvidíte! S úderem 7. hodiny ranní (nebo jak vaše fitko otevírá) se zaplní pásy, schody, elipticaly, vesla, kola... hromadou lidí, jako by šli na šichtu do práce. Chlapi a pár ženských po 5 – 10 minutách opouští pracoviště a jdou cvičit do posilovny. Zbytek žen různých váhových i věkových kategorií pokračuje v krasojízdě, ve stále stejné intenzitě, nejlépe tak hodinku.

Když si tam občas zajdu na svůj HIIT (high intensity interval training) nebo LISS (low intensity steady state) trénink, naše konverzace se téměř vždy dostane na téma: Jé, takhle bych chtěla taky vypadat, jako vy! Zvláště pak po sdělení věku se dámy podivují, jak je to možné, když ony přece chodí do fitka každý den a takhle teda rozhodně nevypadají. A kde že je tedy ten zakopaný pes? Na to pravidelně odpovídám, že tohle tělo není z běžeckého pásu (kola, vesla...), ale z posilovny. A že kdyby slezly z toho pásu (kola, vesla...) a tu hodinu věnovaly pořádné dřině s činkami, vypadaly by jako já. Některé nevěří, některé by možná i šly, ale nevědí, co by tam vlastně měly dělat.

A tak raději zůstanou na tom svém pásu, budou na něm dělat den co den to samé, a budou věřit tomu, že se jednoho dne jako mávnutím kouzelného proutku cosi změní, a ony stále stejnými prostředky dosáhnou jiných výsledků. Nerozumějte mi prosím špatně, já si taky na ten pás (kolo, veslo...) dojdu, a dělám to dokonce ráda, ale tohle NENÍ gró mého tréninku. Základ je vždycky v posilovně, kardio je jen doplněk. Pomáhá mi spálit další kalorie a buduju nějakou tu – jak už název napovídá – kardiovaskulární kondici, ale pěkné křivky mi z něho nenarostou. Tvary těla totiž dělají svaly, a svaly se dělají v posilovně. Ano, i ženy mají a potřebují svaly. Ano, i starší ženy. Ty dokonce ještě víc!


O důvodech, proč by ženy měly posilovat, bude další článek.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podivuhodný příběh jednoho zásnubního prstýnku

Stojím s lívancem v ruce před kuchyňským oknem a sleduju, jak venku tiše a klidně sněží. Padají takové ty velké vločky jako ve filmu a na zemi už z nich leží docela slušný bílý koberec. Z očí mi právě tak tiše a klidně padají slzy a smáčejí mi snídani. Právě jsem dočetla příběh jak z amerického filmu a jsem dojatá. Je to příběh svatebních šatů, které si podruhé zahrály svou hlavní roli na svatbě vnučky původní nevěsty, po 47 letech. Připomnělo mi to maminku a její zásnubní prstýnek. Tuhle jsme s Kristýnou našly krabičku se starými šperky a vytáhly jsme na světlo boží i tenhle prsten s bílým kamínkem. Pamatovala jsem si ještě, jak ho máma nosila, ale vzpomínka musela být už dost stará, protože prstýnek byl prasklý, doslova prošoupaný nošením, a mámě ke stáří hodně natékaly prsty, měla artrózu. Říkala jsem si, že by se určitě dal opravit, ale neměla jsem ponětí, jak to udělat, aby vypadal tak, že bych ho chtěla nosit. Naši se brali v roce 1947, bylo po válce, peněz málo a oni už če

O motivaci a kde ji vlastně pořád beru?

Často dostávám otázku, kde stále beru motivaci k pohybu, práci na sobě, tomu, jak jím a jak se o sebe starám. Dlouho jsem nedokázala odpovědět dokonce ani sama sobě, až... až jsem si přečetla zajímavý rozhovor s jedním trenérem ve fitku, který hovořil o motivaci svých klientů. Tím nejdůležitějším, co jsem si z toho vzala, bylo rozdělení lidí na ty s vnitřní motivací, takovým tím motorem, který je věčně pohání, a ty, kteří tento motor nemají (nebo ho ještě neobjevili), a jsou tedy závislí na motivaci zvenčí. A jak asi všichni víme, motivace zvenčí příliš nefunguje, přesněji, funguje jen omezeně a na krátký čas. V jednom krásném popisu mé osobnosti se píše, že neumím věci dělat napůl, že do všeho vkládám svou duši, což je recept na velikost. Dá se na to koukat různě – moje maminka mi např. vyčítala, že když se pro něco nadchnu, jdu si za tím i přes mrtvoly, a v jakémsi osobnostním testu manažerů mi vyšlo, že mám naprosto nadprůměrnou úroveň schopnosti, kterou tam nazývali „r

A ten zadek je přírodní?

Včera to byl právě měsíc, co jsem se po hlavě vrhla do úplně nové etapy svého života. To, o čem jsem 30 let jenom povídala a tak nějak potají snila, jsem konečně zhmotnila: jsem osobní trenér fitness a mám své vlastní klientky. Čtyři týdny krásné práce s úžasnými ženami, které s důvěrou svěřily svá těla do mých rukou. Uběhlo to tak rychle, že jsem se musela trošku zastavit a zkusit si zrekapitulovat, co všechno jsem během toho měsíce zjistila. 1.     Moc mě to baví!!! Po dlouhé době mám zase pocit, že to všechno dává smysl, že můžu někomu předávat své vědomosti a zkušenosti, že můžu pomáhat... 2.     Je to docela fyzicky namáhavá práce! Zdvojnásobil se mi počet nachozených kroků, protože do fitka chodím většinou 2x denně (ráno a odpoledne) a mám to podle toho, jak moc jdu pozdě, na 15 – 18 minut. Další kroky nachodím během tréninků s klientkami, jak běháme mezi jednotlivými stanovišti. Pak také předvádím jednotlivé cviky a pomáhám se zátěží, když už nemůžou, a někdy si dám bři