Čemu? Všemu, tedy každé změně, kterou ve svém životě
uděláte, ať už se týká pohybu, stravovacích návyků, životního směru...
My lidé jsme tvorové netrpěliví. Už když jsem byla malá,
pamatuju si, jak vždy, když jsem po něčem toužila, chtěla jsem to dostat teď.
Hned. Okamžitě. Naši se mě snažili vychovávat a přesvědčit, že čím déle po tom
budu toužit, tím více si to pak užiju, až to dostanu, ale ačkoli to zní rozumně,
u mne to nefungovalo. Když mě nechali moc dlouho čekat, tak nějak jsem se
přestala těšit a v okamžiku, kdy mi to konečně slavnostně předali a
očekávali jásot a nadšení, já už to jen bez většího zájmu vzala na vědomí.
Trpělivosti jsem se učila dlouho a pracně, a dodnes bych ji neoznačila za svou nejsilnější stránku. Asi poprvé jsem byla cílevědomá, pilná
a trpělivá, když jsem se někdy ve 23 letech rozhodla, že chci pracovat v
recepci CKM Juniorhotelu Krakonoš v Mariánských Lázních, a tam
samozřejmě vyžadovali znalost jazyků. Za totáče jsme se ve škole učili akorát
tak ruštinu, ale já od dětství chodila i na němčinu a angličtinu do kroužků.
Jenže na popovídání s hosty to moc nebylo. Takže jsem si koupila učebnici
pro samouky a každý den, fakt každý den,
jsem se z ní učila. Navzdory svému nechutnému zlozvyku číst knihu současně
odzadu, zprostředka i od začátku, jsem u učebnice postupovala skutečně od první
kapitoly až do konce. Ne že by mě to nějak speciálně bavilo, ale po prvních
několika dnech jsem zjistila, že už mi to nepřipadá ani tak těžké, ani tak
protivné, a nakonec jsem v tom našla i jakýsi druh zalíbení. Vzali mě a já
se pak v němčině zlepšila hlavně tím, že jsem na recepci s hosty hodiny
propovídala o všem možném, a hodně četla.
To bylo poprvé, ale rozhodně ne naposled, co jsem se
přesvědčila, že když dám něčemu čas a budu trpělivě po kouskách pokračovat
stále dopředu, nemůže to dopadnou jinak než úspěchem. Podobným způsobem jsem si
pak udělala certifikaci z angličtiny i z té němčiny, stala se ze mne
ředitelka jedné a pak i několika poboček v bance, před pěti lety jsem úplně
převrátila svůj život naruby a získala zpět svou lásku, před třemi lety jsem vyhrála
transformační soutěž Do formy... dá se to vztáhnout na úplně všechny situace
v životě.
Vždycky, když se mě někdo zeptá, jestli si myslím, že třeba
v takovéto soutěži může uspět, říkám, že ano. Zrovna jako můj milý, když
se ho někdo zeptá, jestli může uběhnout maraton, říká, že ano. Všechno jde,
když se chce (to zase s oblibou říkal můj tatínek, a já se s ním do
krve přela, že to není pravda). Co pro úspěch v jakékoli oblasti musíte
udělat? Není to nic složitého:
1. musíte opravdu chtít. Vy. Nestačí, že
chce někdo jiný (milý, manželka, šéf, maminka...)
2. nejlepší je, když to má termín, ale není to
podmínkou. Na mne třeba termín funguje jako pověstný Damoklův meč, který mi
visí nad hlavou, a nutí mě udělat si plán kroků, které mě k němu dovedou.
3. Začněte. To je překvapivě možná to
nejtěžší, ale každá cesta začíná prvním krokem. Tak ho udělejte!
4. Pokračujte. Zní to jednoduše, ale
přijdou dny, kdy se vám nebude chtít (cvičit, běhat, učit se slovíčka, pracovat
na vztahu nebo úklidu svého života...). Nepřestávejte, právě z těch malých
postupných kroků se tvoří ten velký úspěch na konci, i když to tak teď třeba
vůbec nevypadá.
5. Vizualizujte. Jedna z absolutně
nej pomůcek! Dokážete-li si to představit, můžete to i udělat/mít. Vizualizujte
si cíl nejlépe každý den aspoň pár minut, vžívejte se do pocitu, že už jste
tam. Musíte to v duchu vidět, slyšet, cítit – představivost je úžasná
síla, využijte ji ve svůj prospěch!
6. Nevzdávejte to. Dotáhněte to až do
konce. Nikdy nezjistíte, kam až můžete dojít, když to vzdáte v půli cesty.
7. A konečně - dejte tomu čas. Některé
věci – možná dokonce všechny - prostě nejdou lineárně. Hezky je to vidět např.
na váze: vážím se teď v rámci přípravy Do formy každé ráno. Jsou dny, kdy
mám z čísla radost, a pak přijdou dny, kdy jsem nešťastná, zklamaná, říkám
si, jak to? Tak se snažím, cvičím, běhám, odříkám si, tři dny šla váha krásně
pomaloučku dolů, a teď se vrátila zase zpátky! A zůstanu tam třeba další 2 – 3
dny! Pak se ale podívám na graf a týdenní průměry, a vidím, že i přes ty výkyvy
nahoru – dolů jsem každým týdnem lehčí, a graf má jasnou sestupnou tendenci. To
samé se děje v posilovně: zlepšuju se, na osu si nakládám stále více a
více, a pak přijdou dny, kdy zvedám horko těžko samotnou osu a vůbec nic mi
nejde!
Upřímně, tahle soutěž je celkově hodně
poučná. Musíte cvičit tvrdě, abyste vybudovali svaly, které dají postavě ten
správný tvar. Musíte přidat kardio, abyste spálili více tuku a ty svaly byly
vidět. Ale nesmíte to přehnat, protože byste byli unavení a nemohli cvičit ani
dělat to kardio. To samé s jídlem. Musíte udělat kalorickou restrikci,
abyste hubli. Ale nesmíte to přehnat, protože byste neměli energii na život a ty
aktivity, které potřebujete dělat. Navíc byste mohli podlehnout bacilům, které
se na tělo, těžce zkoušené tvrdým tréninkem a dietkou, slétají jako vosy na
med! Je to takové zvažování, kolik je dost a kolik už je
příliš, balancování práce a odpočinku, jídla a pití, pokroku a zastavení... A
přesně takhle to funguje ve všem, ale vtip je v tom, že se prostě nesmíte
zastavit a musíte jít neochvějně stále dál a dál, i když to zrovna nejde.
Na druhou stranu mnohdy vidím, jak někteří
lidé dlouho dělají stále to samé, ale nemají výsledky. Přátelé, jestliže se
třeba rok snažím zhubnout, a výsledkem je několik kilo navrch, případně hubnu,
zastavím se a už měsíc se nic nemění, asi to nebude dobrá cesta. Stejně jako
když cvičím, ale ani po měsíci, dvou, na sobě nepozoruju změny k lepšímu. Je
potřeba – ne každý den, ale rozhodně třeba každý měsíc – vyhodnotit, jak
pokračuju, a když výsledky nejsou žádné, nebo dokonce horší, změnit cestu
k cíli. Přesně tak, jak jsem psala o kousek výše – tu něco přidat, tu něco
ubrat, jemně, nemusí to být žádné radikální změny. Hlavně ale neskákejte
z jednoho do druhého, to totiž nebude fungovat nikdy!!
Přeju vám hodně radosti z dosahování
cílů, ale hlavně z uvědomělé a trpělivé cesty k nim. Ne nadarmo
se totiž říká, že cesta je cíl!
Komentáře
Okomentovat