Proč do toho už zase lezu? Proto!

Minulý týden po tréninku ve fitku jsem v autě brblala, že bych potřebovala už zase do transformační soutěže (Do formy s časopisem Muscle&Fitness), abych se sebou po těch (několikaletých) Vánocích něco pořádného udělala. A že nechci být tlustá až do března, než si budu smět pořídit fotku „před“.

Začali jsme se s milým přít, kdo že to vlastně z redakce Muscle&Fitness umřel a jak to teď bude se soutěží Do formy po novu. Abych to rozsoudila, povídám: „Hele, stavíme se v trafice a já ti hned ukážu, jak to tam teď vypadá!“ V obchodě jdu ke stojanu s časopisy – a málem mě klepne. Na obálce nového čísla je kromě obligátního novoročního Arnolda už vyhlášení soutěže s přihláškou do 15. ledna!!, a hned o pár stránek dál moje vítězná fotka z transformace 2015. A navíc z pravidel zmizel pětiletý zákaz účasti vítězů kategorií. Víc indicií už bych nedostala ani v Pevnosti Boyard.

Takže do toho jdu po 3 letech znova, tentokrát s aktivní podporou Miloše, který se přihlásil taky. Počítám s tím, že to bude tentokráte samozřejmě těžší. Jsem:

• -       starší
• -       po přechodu
• -       ehm, rozežraná
• -       podstatně línější
• -       vím už, do čeho jdu (radši nevědět)

A proč se tedy zase budu dobrovolně mučit v posilovně i v kuchyni? Ještě před rokem jsem říkala, že už do toho znovu nejdu. Splnila jsem si sen – dosáhla jsem vítězství, mám krásné fotky, titulku časopisu, velký rozhovor uvnitř, natočený video rozhovor. Můžu si odškrtnout jeden z úkolů – přišla, viděla, zvítězila.

Jenže... jenže se mezitím stalo moc věcí, které mě postrčily do vyšší váhové kategorie. Hned po vyhlášení vítězů v roce 2015 mi umřela moje milovaná maminka, dvakrát jsme se stěhovali, několik měsíců rekonstruovali dům, pořídili druhého psa, pak třetího. Úplně jsem změnila způsob života.

Svůj smutek ze ztráty maminky a stres z rekonstrukce a stěhování jsem zajídala vydatným jídlem, které jsem vařila pro rodinu, a koláči, které jsem začala pravidelně péct, a když jsem začala konečně zase trénovat, poškodila jsem si při skákání panáka kolenní vazy. Sotva jsem koleno vlastními silami odléčila, začalo mě bolet to druhé, které jsem si zničila, když jsme se s Milošem v kurzu společenského tance pro dospělé tančili s vervou nám vlastní jive.

Naštěstí jsem s úlevou zjistila, že posilovat můžu i přes pohmožděná kolena. Na vršek těla to žádný vliv nemá a na nohy se vždycky dá něco vymyslet, při čem mě to nebolí. Navíc mi to (možná pro někoho paradoxně) pomáhá při hojení. Na pravidelné tréninky s Milošem teď k Janě jezdíme pravidelně 2x týdně už zas několik měsíců, na tvaru postavy je to znát, ale bez úpravy jídelníčku, zařazení kardia  a trochy disciplíny já prostě nezhubnu. A to už vážně potřebuju. Nevejdu se do džín, všechno je na mně narvané a já se necítím dobře ve vlastní kůži. S několika kily tuku navíc si připadám těžká, pomalá a nemotorná. Stydím se, že jsem to nechala dojít tak daleko. Dlouho jsem to přehlížela, protože tím, že jsem si tréninkem vybudovala trošku větší ramena, vypadalo teď tělo dlouho tak nějak proporčně, i když těžklo. A teď k tomu Vánoce a sváteční dny, během kterých si teda fakt neutrhuju!:-)

Suma sumárum – potřebuju zhubnout. Chci zhubnout tak, aby mi zůstaly svaly a šel dolů pokud možno jen tuk. Chci zlepšit kondici. Chci se zase cítit dobře ve vlastní kůži. Chci ukázat, že to jde i po přechodu a s blížící se šedesátkou. Chci dokázat, že všechno jde, když se chce. Chci překračovat hranice komfortní zóny, protože to mě posouvá stále dál. Chci zjistit, kam se moje tělo dostane teď, po 3 letech. Chci krásné fotky, abych měla na co koukat, až mi bude 90. A taky - zatraceně mě to pořád baví!!

Poslali jsme tedy s Milošem přihlášku do soutěže, vyfotili se na fotky „před“, naplánovali jsme s Janou tréninky 3x týdně a zahájili řízené stravování. Trošku problém je v tom, že zatímco Miloš potřebuje nabírat (rozuměj svalovou hmotu, samozřejmě), tak já potřebuji shazovat (rozuměj tuk, samozřejmě), ale stravujeme se společně (samozřejmě). Takže v praxi to pak u nás vypadá tak, že ráno si ještě oba svorně pochutnáváme na Cottage lívancích s borůvkami a malinami, ale pak se Milošek může celý den svobodně cpát téměř čímkoli a já... já ne. Na druhou stranu musím přiznat, že přesně jako před těmi třemi lety už mám zase problém, jak do sebe nacpat 100 g sacharidů v těch povolených formách (vločky, brambory, rýže, jáhly, pohanka, quinoa...). Jo kdybych mohla natlačit třeba takovou čokoládovou špičku s vaječňákem z chebského Mlíčňáku, to by se ta makra plnila úplně sama!! A taky mám pocit, že pořád jím! Ani s bílkovinami mi to tam tak úplně neleze. Vajíčka, maso, ryby, tofu, luštěniny – to všechno jsou věci, které mám ráda, ale 100 g bílkovin nerovná se 100 g masa, že!

Takže si jdu prostudovat své vlastní články ze soutěže před třemi lety, kde jsem psala o tom, co dělám a co jím. Je hezké inspirovat se sama sebou. Možná by nebylo úplně od věci, když vám je sem vložím do blogu také. Co vy na to? Chtěli byste takový „pohled do minulosti“? Zajímá vás, jak se dělá taková transformace postavy za 3 měsíce? Dejte mi prosím vědět do komentářů nebo do zpráv, budu se těšit!

P.S. Už jen tím, že jsem svůj úmysl zúčastnit se znovu soutěže zveřejnila na facebooku, jsem namotivovala nejméně pět žen (o kterých vím, protože mi to napsaly), aby se rovněž přihlásily! Jsem na vás hrdá!

P.S.2 And last, but not least – chci prostě zase VYHRÁT!