Často dostávám otázku, kde stále beru motivaci
k pohybu, práci na sobě, tomu, jak jím a jak se o sebe starám. Dlouho jsem
nedokázala odpovědět dokonce ani sama sobě, až... až jsem si přečetla zajímavý
rozhovor s jedním trenérem ve fitku, který hovořil o motivaci svých
klientů.
Tím nejdůležitějším, co jsem si z toho vzala, bylo
rozdělení lidí na ty s vnitřní motivací, takovým tím motorem, který je
věčně pohání, a ty, kteří tento motor nemají (nebo ho ještě neobjevili), a jsou
tedy závislí na motivaci zvenčí. A jak asi všichni víme, motivace zvenčí příliš
nefunguje, přesněji, funguje jen omezeně a na krátký čas.
V jednom krásném popisu mé osobnosti se píše, že neumím
věci dělat napůl, že do všeho vkládám svou duši, což je recept na velikost. Dá
se na to koukat různě – moje maminka mi např. vyčítala, že když se pro něco
nadchnu, jdu si za tím i přes mrtvoly, a v jakémsi osobnostním testu
manažerů mi vyšlo, že mám naprosto nadprůměrnou úroveň schopnosti, kterou tam
nazývali „realizační silou“. Což je ovšem vlastně pořád to samé – když už se do
něčeho pustím, musí mě to hodně zajímat, ale pak už motivaci vlastně vůbec
nemusím řešit: dochází u mne k jevu, který si soukromě nazývám „Total
Imersion“, tedy úplné ponoření, a je fakt, že všechno okolo pak nevidím,
neslyším, a žiju téměř jenom v té bublině svého zájmu.
Teď to takhle mám např. s přípravou Do formy. Naprosto
jsem se tomu oddala, ať už to zní sebevíc praštěně, ale já to fakt jinak
neumím. Naplánovala jsem společně s trenérkou tréninky v posilovně,
kardio, makra do jídelníčku (poměr bílkovin – sacharidů – tuků). Na instagramu
jsem začala sledovat několik cvičících holek, které se mi líbí, hledám tam
inspiraci na oblečení do fitka, fit recepty. Na youtube sleduji různé typy
tréninků a učím se nové cviky, porovnávám trendy ve fitness. Vybírám nejlepší
protein a bcaa, přemýšlím nad barvou a střihem plavek na závěrečné focení,
plánuji barvení a úpravu vlasů... a to prosím (nebo alespoň něco z toho)
každý den, alespoň chvilku – tu najdu zajímavý článek o účinnosti různých typů
kardia na redukci tuku, tu nový recept na mňamku vhodnou do tréninku, prostě –
žiju tím.
A vzhledem k tomu, že svou vnitřní (už tak silnou)
motivaci posiluji každý den ještě takhle zvenčí, pořád mě to hrozně moc baví.
Pořád se vlastně na něco těším: na nové hadříky, nové tréninky, nová jídla, těším
se z každého dílčího úspěchu ve fitku, na páse či schodech, raduji se
z klesajících čísel na váze a stoupající váze na kotoučích
v posilovně, z padajících kalhot, z kterých mi ještě před dvěma
měsíci lezly špeky, z paží, které se začínají tvarovat, z bříška,
které se zmenšuje... A jsem na sebe zatraceně hrdá, zvláště proto, že už od
několika z vás mi přišla zpráva, že v přípravě z různých důvodů
nepokračujete.
Teď jsem zrovna měla týden, ve kterém mi to až zas tak moc
nešlapalo. Při HIIT tréninku na páse jsem si trochu natáhla takový ten
podprdelní úpon (kdo to zná, ví, jak to bolí), což mě totálně rozhodilo fyzicky
i mentálně (ve smyslu – jako co a jak teď budu trénovat, sakra?), na všech 3
trénincích v posilovně, které jsou teď dynamické, rychlé a náročné, jsem
byla jak duchem (a někdy i tělem) nepřítomna, vše, co mi kdo řekl, se mě
dotklo... Prostě už i na mne, růžového králíčka Duracella, zřejmě dolehla únava
z dvou a půl měsíční přípravy, téměř každodenních tréninků a řízeného
stravování s kalorickou restrikcí. Bylo sice jasné, že krize přijde, ale i
tak mě to trochu překvapilo – vždyť mě to přece tak baví!? V pátek jsme to
probraly s Janičkou na tréninku a přišlo jednoznačné rozhodnutí: celý
víkend off, tedy žádný trénink, nic, nothing, nada. A odpočívat!
Napřed mi to přišlo jako fajn nápad, ale už v sobotu
ráno mě svrběly nohy a strašně se mi chtělo běžet do fitka na pás jako obvykle.
Úplně jsem tam v duchu byla: otevírala jsem svou oblíbenou skříňku, u
zrcadla jsem si uvazovala culík a cpala špunty do uší, brala z tašky
ručník, zapínala zelený knoflík „go“ na páse... Ufff, jak mně se stýskalo!
Navíc mě ale k tomu úponu začalo pobolívat na druhé noze i to moje kolínko,
což jsem připsala na vrub prudké změně počasí, a tak jsem si řekla, že asi
vážně ten odpočinek potřebuju. Po oba dva dny jsem byla jen s Milošem a
psy na procházce, a dnes už to vypadá výrazně lépe – fyzicky i psychicky.
Jinak co se týče mé úplně nejzákladnější motivace
k tomu všemu pohybu, nečekejte žádný zázrak:
1.
dělá mi to
2.
jsem hrozně ješitná a prostě ráda vypadám dobře
v plavkách i v džínách,
3.
absolutně si nepřipouštím, že bych měla vypadat
hůř jen proto, že stárnu, resp. mě to nikdy nenapadlo.
Tak. A to je celé mé tajemství! A jak to máte s motivací
vy? Motivujete se sami nebo potřebujete pravidelnou motivaci zvenčí?
Komentáře
Okomentovat